Koncept má rovinu prostorovou, kulturní a přírodní. Využívá dvou ideových konceptů. Prvým je flora společenstev okraje lesa, která by zde přirozeně rostla a respektovala rozdíly oslunění obou záhonů, byla-li by planou. Leč planou není a nebude. Druhým jsou pak rané introdukce květin do kultury z evropských a později i zámořských lokalit, které se staly symbolem a nedílnou součástí záhonové kultury vůbec.
Prostorová koncepce je obecně přehledná s účastí návštěvníka na celém parteru. K částečnému přerušení může dojít jen drobnými skupinami soliter udaten či topolovek v druhé polovině roku. Vnitřní kompozice je přísná, formálně záhonová. Evokuje historické pojetí pevného rozlišení taxonů v řádcích. Tomu odpovídá i pojetí tradičních obrub a za moderní lze považovat toliko podélné bloky soliter. Stereotyp narušuje nahodilé vtroušení některých rostlin narušujících zjevný ordnung. Jistou neposlušnost lze očekávat i od semenáčů některých rostlin. Cilový vizuál je ovšem zachování většinové kontroly.
Kulturní koncepce přináší kromě odkazu na formální řádky a tradiční záhonové postupy zejména zpestření druhového složení. Z tradičních historických peren lze na prvním místě zmínit použití dosud pěstovaných soret pivoněk z 19.století. Podobně jsou koncipovány pak denivky v botanickém druhu a primárním historickém hybridu nebo listopadka. Kulturní introdukci evokují i používané rostliny z širšího evropského regionu (pupkovec, luhovnice, kakost hnědočervený). Podstatnou část pak tvoří selekce a šlechtěnci šířeji pojaté domácí flory.
Přírodní koncepce pracuje zejména s přírodními podmínkami obou záhonů, kdy respektuje hru světla a stínu ve prospěch udržitelnosti rostlin na stanovišti a na úkor poptávky naprosté symetrie. Některé druhy omezuje anebo dokonce zcela vynechává, klíčový vizuál stanovištně tolerantních druhů však zůstává ve shodě. Využití „native cultivars" tzn. výběrů z variability domácí > ory odpovídá kulturní povaze místa a tradici přenášení „odchýlených" rostlin z přírody do kultury.
