Stařičká obora má mimořádnou hodnotou jak kulturní, tak coby přírodní biotop smíšených listnatých lesů. Prostý klid doubravy s habrem, stabilního společenstva, nabízí seriózní a nerušivé prostředí lákající návštěvníky. Způsob, kterým člověk vnikl do lesa a podepsal se tu nesmazatelně, je jasný jako střely. Jsou to tedy střely tři. Tři osy, jednoznačné průniky, které les do značné míry přijal, zacelil a člověka uznal za svou součást. Jsou to cesty, které vedou někam. Předprostor vlastního letohrádku má charakter parteru, který svou prostotou konvenuje s celým pojetím obory. Samy cesty se se svou délkou, kontextem a přímostí mohou státi cílem. Jsa propleteny řadou příčných stezek organicky vrostlých do lesa, plní úlohu orientačního bodu. Jak se neztratit. A tak lavičky, osa a bezbřehá pouť lesem nám nabízí chvíli, kdy v divočině najdeme to, co jsme nečekali. Bezpečí a mír.

Bylinné lemy, které v páru doprovází hlavní osu, mají koncepční shodu a pojaty jsou víceméně symetricky, ovšem pracují s rozdílným střídání čtyřech modulů. Spojení síje s výsadbou vnáší do zpracování větší selektivní toleranci vůči přírodním podmínkám. Ač obé hajní s bloudivým stínem korun, jižní umí být stinný a vlhký, kdežto severní je osluněn a obecně více vysychá.

Koncept má rovinu čisté divočiny se zakletým kulturním rytmem. Využívá čtvero modulů. Dva jsou kombinací výsadby a síje, dva jsou toliko seté. Inspirací je flora společenstev okraje lesa, která by zde přirozeně rostla a vyhranila se vůči rozdílům oslunění obou záhonů, byla-li by planou. Složením, dobou květu, respektem k mikroklimatům daným kmeny dubů, tisy, ale i lavičkami. Primárně ale  planou není a nikdy zcela nebude. Bylinné lemy mají prožívat kontrolované volno. Žnuté trávníky před nimi a hajní les za nimi. Jejich životní prostor je vymezen a omezen.

Prostorová koncepce je obecně přehledná s účastí návštěvníka po celou dobu procházky. Nemá příležitost pohlédnout na boční pohled v širokém uhlu. Naopak, míjí prostý rytmický lem s několika střídajícími se motivy, který nerozrušuje pestrostí, ale naopak klimbá svým fádním rytmem. Co je na něm vzrušivé, je jeho proměnná tak, jak k oboře patří. Docela jiný v předjaří, docela jiný za slunovratu. Primární matrice sázených rostlin nelícuje v řádcích. A semenáče už vůbec.

Kulturní koncepce přináší kromě odkazu na rostliny kdys lovené po lesích do zahrádek zejména zpestření druhového složení. Bez lidského přičinění by se tyto druhy těžko potkaly v tak pestrém osazenstvu. Tomu se pomohlo a je to zjevným. Oměj by rostla tu, udatna tam a primule sely se onde. Tady jsou pospolu, přestože čas zavelí a společenstvo má dáno do vínku adaptovat se. Oměj tu odejde za lepším na druhou stranu a žluťucha se vyzná z přízně ke slunnějšímu spotu. Nad tím řádem bdí zahradník, který semeníky přenáší a postrkuje rozšíření.

Přírodní koncepce pracuje zejména s přírodními podmínkami obou lemů, kdy nabízí širokou škálu druhů s vůlí a možností vybrat si svoje stanoviště, zvýhodnit se, zviditelnit a rozšířit. Důležitý a klíčový je start povzbuzený kultivací a zásahem do tuhé absorpční zóny dubisek.  Výběr z variability domácí fl ory odpovídá kulturní povaze místa a tradici přenášení „odchýlených“ rostlin z přírody do kultury. Shodně jako je tomu u záhonů na parteru, s kterými lemy komunikují.

Autor textu z projektové dokumentace: Ing. Ondřej Fous